Wes o výpravě 7 Days Out s hodinkami fēnix

Když mi z Garminu dali vědět, že pojedu do Nepálu na túru do údolí Langtang, myslel jsem si, že se spletli. Určitě chtěli napsat někomu jinému. V pětadvaceti mi diagnostikovali Bechtěrevovu nemoc a vyčerpával mě i běžný život na předměstí. A teď, když budu za půl roku slavit 40, mám cestovat přes půlku světa na svou životní túru?

Většina přátel mi nevěřila. Nejvíc pochybovali ti, co mě znají nejdéle. Sledovali, jak roky procházím fyzickou terapií a zobu léky s různými výsledky. Ostatní si mysleli, že si z nich dělám srandu.

V e-mailu ale překlep nebyl a o vtip nešlo.

Poradil jsem se s lékařem. Potvrdil dobré výsledky terapií, které jsem podstoupil, abych dostal artritidu pod kontrolu. Uvědomil jsem si, že se to skutečně děje. Že jedu do Nepálu¹.

S hodinkami fēnix^® jsem sledoval denní počet kroků, cvičení pilates dvakrát týdně, kvalitu spánku a další základní věci. Bylo mi ale jasné, že pokud mám začít trénovat na výpravu, musím toho sledovat mnohem víc.

Neuplynul ani týden a v kalifornském pohoří Verdugo jsem nemohl popadnout dech a chtělo se mi zvracet. V 500 metrech nad mořem a v 35stupňovém vedru jsem zbrocený potem shlížel na Los Angeles v dálce. Můj trénink začal.

Rychle jsem se stal odborníkem na odečet nadmořské výšky z displeje hodinek, na sledování srdečního tepu, abych nepřepínal síly do úplného vyčerpání², a dokonce na plánování regenerace, abych se vyhnul vážnému zranění. Můj cvičitel pilates sestavil program zaměřený na oslabené nohy a stabilizaci středu těla, aby mi pomohl připravit se ještě líp.

Navzdory tomu všemu se vkrádal pocit, že se mi to zdá. A to i když jsem o několik měsíců později vystupoval z auta na letišti v Los Angeles. Trvalo to až do chvíle, kdy jsem se během mezipřistání v Dubaji setkal s Joelem. Tehdy mi konečně došlo, že se mi změní život.

Joel je přesně ten typ člověka, kterého chcete mít na tak úžasné výpravě po boku. Má upřímnou povahu, kterou nezastře ani jazyková bariéra. Dokáže najít jemný půvab i v těch nejnáročnějších situacích a vždycky se zdvořile zasměje mým vtipům (i těm trapným).

V Joelově tváři se zračil odraz mého nadšení z dobrodružství a zároveň i obav z toho, že jsem tisíce kilometrů od své malé rozrůstající se rodiny. Prvních pár hodin jsme si jen ukazovali fotky našich malých dcerek a povídali si, jak je otcovská zkušenost v našich životech důležitá. Možnost se o někoho opřít i na druhém konci světa, daleko od všech a všeho, co znáte, není něco, co si jednoduše zabalíte s sebou. V Garminu moc dobře věděli, co dělají, když nás na tuhle výpravu dali dohromady.

Spoustu věcí o Nepálu zjistíte, až když tam skutečně jste. Opakovaně jsem na to narážel, když jsem před příjezdem pátral po informacích. A pokud si myslíte, že z mého vyprávění tuhle zemi pochopíte líp, musím vás zklamat.

Život ve stínu nejvyšších hor světa dělá z Nepálu místo, o kterém se hovoří s posvátnou úctou, kam až paměť sahá. Jedinečná nepálská kultura mě provázela na každém kroku. Ani po měsících snahy tuto zkušenost zpracovat, ji pořád nedokážu zcela pojmout.

Během pobytu v Káthmándú jsme se snažili vyrovnat s jet lagem. Proto jsme s Joelem vyrazili na prohlídku stúpy Svájambhú, kde žijí stovky (možná tisíce) opic, a pak jsme zamířili na náměstí Durbar. Zdálo se, že město skrývá tajemství na každém rohu.

Na náměstí Durbar jsme se vmísili do davu, který vyhlížel živou bohyni Kumárí při jednom z jejích vzácných veřejných vystoupení. Zpočátku jsem nechápal, jak důležitá událost to je. Ale hodně ve mně rezonovalo, co to udělalo s davem, když na nás shlédla z piedestalu na nádvoří paláce Kumárí Grah, kde žije.

Když přijedete z Los Angeles do Káthmándú, čeká vás obrovský kulturní šok. A ještě větším šokem bylo, když jsme opustili město a zamířili do údolí Langtang. Hemžící se davy lidí ve městě vystřídalo ticho hustého lesa s jedinou prošlapanou stezkou, která se vinula podél řeky.

Joel i já jsme byli na začátku cesty opatrní. Oba jsme se hodně báli horské nemoci, která by mohla celé dobrodružství zhatit. Garmin nám trasu předem naplánoval, abychom se vyvarovali všem komplikacím. I tak jsme věděli, že musíme být maximálně obezřetní. I když jsme sotva popadali dech, pravidelně jsme porovnávali srdeční tep a sledovali výškovou aklimatizaci.

V celém údolí Langtang jsou podél trasy hotely a hostely rozeseté po pár kilometrech od sebe. A k žádnému nevede silnice. Zvykl jsem si pravidelně ustupovat na kraj stezky, abych nechal projít nosiče, kteří do hotelů mířili. Na zádech nesli mnohonásobek své váhy a někdy vedli skupinku mul naložených zásobami. Vzpomněl jsem si na ně, kdykoli mě zmáhalo vyčerpání, jak jsem stezkou vláčel svůj malý batoh s výbavou na jeden den.

Nepál ví, jak ve vás vyvolat pocit pokory.

Jak dny plynuly, stoupali jsme výš a výš a krajina se začala měnit. Bujné zelené lesy a bambusové hájky kolem nás vystřídala drsná krajina a horské louky. Míjeli jsme městečka a baťůžkáře ze všech koutů světa. Sledovali jsme skupinky jaků, jak se povalují na slunci, a svatyně v dálce.

Na pozadí toho všeho mi začalo vrtat v hlavě, že tělesná omezení způsobená Bechtěrevovou nemocí, možná nejsou tak nevyhnutelná, jak jsem se domníval. Před závěrečným výstupem na vrchol Kyanjin Ri jsme si dali den odpočinku, abychom se aklimatizovali. S Joelem jsme dlouho mluvili o omezeních, která si sami klademe. Joel vyprávěl, že i on o svém životě uvažoval podobně.

Je snadné uvíznout ve složitých nástrahách moderního života. Ještě snazší je ztratit se ve všech povinnostech, kterých s postupujícím věkem přibývá. Je pozoruhodné, že nás Garmin poslal na druhý konec světa na životní horskou túru a bezděčně nám nabídl zcela nový pohled na to, co znamená žít náš každodenní život doma.

Nikdy nezapomenu na poslední ráno, když jsme ve tmě stoupali k vrcholu Kyanjin Ri, konečnému cíli našeho týdenního treku. Jediné, co jsem slyšel, bylo těžké oddechování našeho týmu, křupání zmrzlé horské trávy pod nohama a sem tam nějaký ten padající kámen v dálce.

Když jsme dorazili na nejvyšší vrchol Kyanjin Ri, nemohl jsme popadnout dech a bylo mi na zvracení. V nadmořské výšce téměř 4 800 metrů a 7stupňovém mrazu, který ještě posiloval vítr, jsem se chvěl zimou a shlížel na městečko u úpatí horského štítu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme to skutečně dokázali.

¹ Společnost Garmin poskytla Wesovi produkty a uhradila jeho náklady.

² Viz Garmin.com/ataccuracy